Vítr vzpomínek

Vítr si pohrával s jejími dlouhými černými vlasy a šaty se jí jemně vlnily kolem těla. Stála na okraji opuštěné cesty vedoucí mezi starými domy, které jako by mlčky sledovaly každý její krok. Vzduch byl chladný, ale ona necítila zimu—cítila jen tíhu vzpomínek, které ji sem přivedly.

Bylo to dávno, co tu naposledy byla. Dříve tímto místem kráčela ruku v ruce s někým, koho kdysi milovala. Smáli se, šeptali si slova, která znali jen oni dva. Ale časy se změnily. On odešel a ona zůstala sama s prázdnotou v srdci.

Nad hlavou jí poletovali ptáci a ve vzduchu se vznášely rudé balóny, připomínající zapomenuté sliby. Pohnula se vpřed, její podpatky se lehce zabořily do prašné cesty. Uprostřed vesnice se zastavila u malého domu se světlou fasádou. Přes okno zahlédla známé stíny minulosti.

Zavřela oči a naslouchala šepotu větru. Možná se jí to jen zdálo, ale měla pocit, že slyší jeho hlas. „Nezapomeň na mě,“ zašeptal. Otevřela oči a usmála se. Ne, nezapomněla. A vítr, který jí cuchal vlasy, teď místo smutku přinášel naději.