Extáze duše

Jsi noc a jsi svítání,
v každém křídle otisk snu,
rozepjatá mezi tichem a výkřikem,
mezi dlaní a prázdnem.

Tvé tělo—socha ze světla a popela,
která se zvedá, aby padla,
která padá, aby vzlétla.

Tvá ústa jsou zavřená,
ale v srdci hoří věta,
kterou nikdy neřekneš.

Jen vítr ji slyší,
jen prázdnota odpovídá,
a z popela křídel,
ze zlomeného snu,
znovu se rodíš—
bez jména,
bez tíže,
bez minulosti.